METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ačkoliv poslední řadové album „Fuck The System“ vydali v roce 2003, brázdí koncertní pódia dodnes. Ano, řeč je o nejslavnějších skotských punkerech THE EXPLOITED, kteří tímto způsobem provozují to, co mnozí další z někdejších světových stars, tedy vydělávají si na chléb svůj vezdejší, a jejich bohatá hudební minulost je jim k tomu více než dobrým prostředníkem.
Jen v jejich případě je to trošku ošidnější. Není to totiž moc „punk“, abych tak řekl, což může být u punkové skupiny poněkud podezřelé. Otázka ovšem zní, co všechno vlastně dneska může reálně být „punk“. Když za koncert punkové skupiny vysolíte punkovému pořadateli sedmset padesát korun českých (zatímco třeba, ouha, slovenský punkový pořadatel chce za podobnou akci jen 16 EUR), v několikaset hlavovém publiku objevíte jen zlomek postav s klasickým čírem na hlavě a na pódiu napočítáte víc členů ochranky než vystupující kapely samotné, moc „punk“ to doopravdy není. Vlastně ani trochu.
Ale právě proto se na to nejspíš už moc nehraje. A navíc je fakt ten, že při zdravotních obtížích, provázejících šedesátníka Wattieho Buchana minimálně od infarktu, jenž ho postihl v roce 2014 na pódiu v Portugalsku, a způsobujících rozsáhlá odkládání koncertů a turné, je vůbec zázrak, že THE EXPLOITED v rámci „XL“ turné, připomínajícího jejich čtyřicet let na scéně, dorazili v předem ohlášeném termínu a zahráli, a to navíc velmi solidně.
Z předskokanů jsem stihl pouze MAID OF ACE, jak jinak než punkovou dívčí čtveřici z jihoanglického Hastings, jež krom dvou dlouhohrajících nahrávek proslula především klipovým singlem „Bone Deth“, těžícím svého času slušné výsledky na počítadlech shlédnutí na YouTube. Děvčata zahrála syrový, zemitý punk, který sice nejevil známky bůhvíjaké geniality, ale na druhou stranu velmi slušně odsýpal a je fakt, že během jejich setu se žádný fanoušek punku neměl šanci nudit.
Nástup skotské legendy, v níž krom zmíněného frontmana s nepřehlédnutelným červeným čírem působí stále i jeho bratr, bubeník Wullie Buchan, předznamenal zápas bedňáků s plachtou s logem skupiny, kterou na maličkatém pódiu prostě nebylo kde pořádně roztáhnout, a pak už se (za velmi zjevné asistence zmíněné armády ochranky) rozjel pravý nášup á la THE EXPLOITED. Wattie zpočátku působil jako poněkud zalezlý do své vlastní ulity, ale jak koncert pokračoval, bylo vidět, že s každým dalším songem rozkvétá víc a víc. Horko, které se po chvíli zmocnilo celého hustě zaplněného klubu, ho navíc donutilo se svléknout do půl těla, takže po nějaké půl hodině hraní už byste vůbec nehádali, že za mikrofonem stojí ten samý člověk, co na úplném začátku. A protože zbytek kapely působil jako dobře namazaný stroj (obzvláště Wullie dával své party, s ohledem na svůj věk, velmi přesvědčivě), neměl celý ten punkový nářez, přirozeně říznutý HC a metalovou kytarou, slabšího místečka.
Setlist po mě nechtějte, to je v těchto případech jasný úkol spíše pro encyklopediky. Podstatnější bylo, že v rámci nějakých třiceti skladeb zazněl vskutku reprezentativní průřez tvorbou Skotů, v němž si musel přijít na své každý jejich fanoušek, lhostejno, jaké období tvorby kapely raději. A když se během přídavkové „Sex & Violence“ zaplnilo pódium tančícími fanoušky tak, až z toho ochrance oči přecházely, bylo jasné, že přívlastek „staří dobří“ patří k THE EXPLOITED jako sichrhajcka ke křiváku. Tak snad ještě nějaké to studiové album, co vy na to, boys?
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.